Obsah
Dva dny u Baltu
Do Jihoafrické republiky jsem odlétal z Krakova v srpnu 2023. Než se ale člověk dostane do Africe, někdy ho cestou potká příjemné zpestření. Kamarádi mířili na sever Polska k pobřeží Baltského moře, a tak jsem si odlet o dva dny „prodloužil“ a jel s nimi.
Sever Polska je kraj rovný a klidný – pro cyklistiku ideální. A baltské pláže, zvlášť tam, kde se písek opírá o borovicové lesy, mají zvláštní kouzlo. Není to žádná exotika, ale je to místo bez davů turistů s příjemnou atmosférou.
Po dvou dnech jsem brzy ráno nasedl v Gdyni na vlak a přes celé Polsko dojel rychlovlakem až do Krakova. Odtud už jen příměstským vlakem na letiště Jana Pavla II. a konečně začala cesta do neznáma.
Evakuace letiště
Ještě než jsem stihl pořádně vstoupit do odletové haly, přišla nečekaná epizoda, v odletové hale zůstalo ležet zavazadlo bez majitele a personál začal halu evakuovat. Za chvíli dorazili pyrotechnici a během dvaceti minut vše vyřešili a letiště se vrátilo do normálu. Já jsem si mezitím dopřál překvapivě výbornou zmrzlinu v přilehlém venkovním přívěsu.
Odbavení proběhlo bez potíží. Letěl jsem s Turkish Airlines přes Istanbul do Johannesburgu – největšího města Jihoafrické republiky. Právě tato kombinace přes Istanbul tehdy vycházela nejlépe, a proto jsem výjimečně volil Krakov, i když obecně nebývá nejlevnějším výchozím letištěm do vzdálených destinací.
V Istanbulu jsem měl zhruba šestihodinový přestup. Na tamním novém letišti jsem už z dřívějška věděl o jednom místě, které se hodí, když si člověk potřebuje na chvíli oddechnout – otevřený balkon. Chodí tam sice kuřáci, ale prostor je dost velký na to, aby se tam dalo v klidu posedět a aspoň na chvíli se nadechnout čerstvého vzduchu. Po hodinách v halách je i taková maličkost k nezaplacení.
V noci jsem nastoupil na let do Johannesburgu. Let byl pohodlný a přiletěli jsme během dopoledne jihoafrického času.
Johannesburg
Pasová kontrola byla překvapivě jednoduchá. Na letišti jsem si vybral hotovost z bankomatu (v Jihoafrické republice se platí jihoafrickým randem) a koupil SIM kartu – na výběr bylo několik operátorů, pro cizince běžně nabízejí i krátkodobé balíčky s daty. Všechno šlo hladce.
A pak přišla část, na kterou jsem nebyl připravený. Tušil jsem, že Jihoafrická republika není Evropa. A že ani velká města nefungují „bezpečně“ tak samozřejmě, jak to člověk zná z Evropy. Jenže jsem si dopředu pořádně nepromyslel, jak se dostanu z letiště do ubytování.
Viděl jsem, že existuje vlakové spojení směrem do města, a tak jsem prostě nasedl. Vyšlo to zhruba na dvěstě korun. Dojel jsem na konečnou v centru Johannesburgu, vystoupil – a během pár vteřin mi došlo, že jsem se ocitl v chudé a zjevně nebezpečné čtvrti.
Měl jsem v plánu dojít zhruba kilometr a půl pěšky do hostelu. Ten plán jsem ale okamžitě přehodnotil. Objednal jsem Uber, který mě za pár desítek korun dovezl přímo na místo. A zpětně to hodnotím jako jedno z těch rozhodnutí, která vypadají banálně, ale dělí příjemný začátek cesty od blbé zkušenosti. Kdybych ten úsek šel pěšky, možná bych to fyzicky zvládl – ale nejsem si jistý, jestli bych došel i se vším, co jsem měl u sebe.
První dojmy z Johannesburgu
V Johannesburgu jsem strávil dva dny. První odpoledne jsem věnoval okolí hostelu – věděl jsem dopředu, že jde o uměleckou čtvrť Maboneng, která je relativně bezpečnější. A skutečně, i když je to pořád Johannesburg, tedy město plné kontrastů a všelijakých typů lidí, na běžné procházení to bylo v rámci možností snesitelné i po setmění. Člověk jen musí dělat to, co v podobných městech dělat má: držet si věci u těla, nebloumat bez cíle a nepůsobit dojmem, že neví, kde je.
Čtvrť měla příjemnou atmosféru. Na zdech malby, graffiti, po ulicích podniky, kde se dá docela slušně a levně najíst. Místy starší zástavba, jinde modernější domy – dohromady několik delších ulic, které člověk projde za dvě hodiny, i když vlastně ani neví, „kam přesně“ má jít. Mně to tehdy stačilo, protože jsem věděl, že další den se poprvé v životě připojím k turistické skupince s místním průvodcem a projdu město s ním. V Johannesburgu mi to přišlo jako rozumná varianta.
Cestou jsem se dal do řeči s lidmi, kteří fotili. A právě od nich jsem poprvé slyšel jednu věc, kterou si člověk z Evropy často neumí představit: že někdy stačí jedna větší silnice – a na jednu stranu už se prostě nechodí. Ukázali mi ji a řekli to naprosto jasně: „Tady za tu cestu ne. Tam už jsou gangy, mnohem horší než tady. Minimálně by tě okradli. A dost možná by to neskončilo jen tím.“
Supermarket, ceny a večer s rapem – a pak tma
Zašel jsem i do supermarketu a do pár obchodů, spíš ze zvědavosti. McDonald’s byl cenově i nabídkou podobný jako u nás, ale supermarkety působily jinak – jiná estetika, jiné značky, jiný styl. Produkty bylo často levnější, zásobování vypadalo bez problémů.
Co mě zaujalo výrazně: hovězí maso. V Jihoafrické republice je běžné, maso je dostupné, řeznictví na každém rohu a ceny jsou na naše poměry nízké. A překvapivě to celé působilo hygienicky a civilizovaně – žádný chaos, jak si to někdo v Evropě možná automaticky maluje.
Ubytovaný jsem byl v jednom z mála hostelů v Johannesburgu, které fungují zároveň jako bar. Ten večer tam probíhala rapová soutěž – a musím říct, že to mělo úroveň. Bylo to živé, autentické a bez pózy.
A protože jsme v Jihoafrické republice, přišla i typická místní kulisa: několikrát vypadla elektřina. Ne na minutu, ale opravdu tak, že se na chvíli zastaví svět. V JAR je to běžná věc a má to i svoje jméno – load shedding, (ne)plánované odstávky proudu. V tu chvíli se z rapu stala hudba, která najednou zněla ještě opravdověji, v okolí jen tma, hlasy, pár a světel z mobilů…
Město, které se nedá číst bez poznámek pod čarou
Druhý den ráno vyrážíme ve malé skupince na procházku s místním průvodcem. Žije v Johannesburgu skoro celý život, zná kulturní scénu a hlavně ví, kde se člověk může pohybovat po svých – a kde už je rozumnější mít oči i instinkt v pohotovosti. V takovém městě je to rozdíl mezi výletem a nepříjemnou zkušeností.
Začali jsme galeriemi a drobnými zastávkami, které bych sám snadno minul. Vyprávěl mi o umělcích, o tom, kdo je v Johannesburgu jméno a kdo je „jen“ talent, který zatím čeká na svou chvíli. A co mi přišlo zajímavé: že i v zemi, která je proslulá sociálními rozdíly, se kultura často rodí právě v místech, kde se člověk učí improvizovat – a improvizace je tu každodenní disciplína.
Johannesburg je mimochodem město obrovské, a zároveň nejednoznačné i statisticky: samotné město má podle posledního sčítání přes 4,8 milionu obyvatel, ale širší metropolitní oblast je výrazně větší. A tím spíš platí, že „Johannesburg“ není jeden obraz – je to spíš celá sbírka různých světů, nalepených těsně vedle sebe.
Dvě reality
V jedné chvíli jsme došli k domu, kde bylo bydlení na místní poměry drahé. Dům měl přes dvacet pater a nahoře terasu s výhledem, který člověku udělá v hlavě pořádek: najednou vidí město jako celek, a začne mu docházet, proč se o něm tak často mluví s respektem i obavou zároveň.
V tom samém domě jsme se bavili o nájmech a krátkodobých pronájmech. A tam mě praštila do očí jedna věc, která je pro Johannesburg typická: na velmi malém prostoru se potkávají extrémy. Vedle sebe existuje luxus, který by obstál i v Evropě, a o ulici dál chudoba, která člověka vrací nohama na zem.
Není to náhoda ani „dojem“. Jihoafrická republika patří dlouhodobě mezi nejvíce nerovné země světa.
Downtown, Pretoria a tři hlavní města
Z terasy jsme se dívali na downtown, který jsem měl dopředu v hlavě zjednodušený. Při přípravě jsem narazil na klasické tvrzení, že centrum je „ekonomické srdce“ a nejdůležitější byznysová část. Jenže Johannesburg je město, které se umí posunout.
Dnes se často mluví o tom, že těžiště byznysu a „bezpečnějšího“ městského života se posunulo do jiných částí – typicky na sever, do oblastí jako Sandton a okolí, zatímco tradiční „central business district“ nese jizvy úpadku a složitého vývoje po apartheidu.
A do toho vstupuje ještě jedna jihoafrická zvláštnost, která stojí za to si připomenout: Jihoafrická republika má tři hlavní města – Pretoria (výkonná/administrativní moc), Kapské Město (legislativa/parlament) a Bloemfontein (soudní moc; i když nejvyšší Ústavní soud sídlí v Johannesburgu). Johannesburg je největší a ekonomicky zásadní, ale formálně hlavním městem není.
Když jsme mluvili o proměně města, padlo i mistrovství světa ve fotbale – jJihoafrická republika ho hostila v roce 2010. To období bylo pro zemi symbolické: velké investice, velké ambice, velká pozornost světa.
Jenže v řadě částí Johannesburgu se ukazuje, jak rychle se umí městský organismus proměnit. Co ještě před lety působilo jako „centrum“, může dnes působit jako místo, odkud se život pomalu stěhuje jinam.
Ponte City
Kousek od centra stojí budova, která je pro Johannesburg skoro ikonická – kruhový mrakodrap Ponte City, dokončen byl už v roce 1975.
Jeho příběh je ale přesně ten typ jihoafrické kapitoly, která se člověku těžko vstřebává. Ještě před pár lety se jednalo o jednu z nejdražších adres v Johannesburgu, ale s příchodem sociálního úpadku dům postupně obsadili squateři, vyhnali původní majitele a jejich byty ztratily na hodnotě. Postupně se vnitřní „dutina“ budovy zaplnila odpadem, uvádí se výška až kolem pěti pater, kde se později našlo i několik lidských mrtvol.
Když to město začalo řešit, zkoušelo se ledacos – včetně odpojování elektřiny. Nepomohlo. Lidé tam žili dál. Až později došlo na tvrdší zásahy. Pro evropského čtenáře je tohle šok. Pro Johannesburg je to – bohužel – jedna z ilustrací toho, co se stane, když se k sobě přiblíží obrovská migrace, chudoba, slabý stát a město, které nedokáže udržet pořádek. A znovu: tohle všechno se v JAR děje na pozadí extrémní nerovnosti.
Load shedding
Ještě jedna věc, která patří k moderní Jihoafrické republice, i když je to téma spíš smutné než romantické: výpadky proudu. Load shedding není „náhodný blackout“, ale řízené odpojování, které má zabránit kolapsu celé elektrické soustavy. V praxi to znamená, že se země občas na pár hodin ztiší – a lidé se tomu přizpůsobí tak samozřejmě, až to cizincům připadá neuvěřitelné.
Downtown
Po vyhlídce jsme sjeli dolů a mikrobusem přejeli do části downtownu, kde se ještě drží „starý“ obraz města – několik ulic, které jsou čistší, upravenější, a kde člověk cítí, že tady kdysi běžel velký byznys.
Průvodce říkal, že po covidu zůstalo hodně kanceláří poloprázdných a řada firem funguje na dálku. Ulice navíc působila prázdně i proto, že byl víkend.
Na konci jsme došli k místu s muzeem a připomínkami osobností. Třeba Nelsonem Mandelou, který mimo veškeré své politické úspěchy a neúspěchy miloval box a vnímal ho jako sport, kde v ringu nehraje roli barva pleti ani společenské postavení, tedy „nejférovější činnosti“.
Pak jsme přejeli do univerzitnější části města Braamfontein a dali si streetfood – přesně ten typ chvíle, kdy člověk na pár minut zapomene na všechny bezpečnostní poučky a jen pozoruje město, jak žije.
Přesun do Kapského Města
Večer už jsem nechal Johannesburg doznít a připravil se na odlet. Ráno jsem měl ještě drobný zbytek programu a pak jsem na letiště jel raději Uberem – po první zkušenosti jsem neměl potřebu vymýšlet nic nového.
Do Kapského Města jsem zvolil letadlo. Po silnici je to přibližně 1 400 km, což je na jihoafrické poměry „normální vzdálenost“, ale pro cestovatele to znamená dlouhý den v autobuse. Vnitrostátní létání je navíc frekventované a cenově přijatelné.
Letěl jsem se společností LIFT – novější flotila, vše bez potíží. A ještě jedna praktická věc, která mě zaujala: jejich flexibilita změn – u většiny tarifů lze měnit termín bez poplatku do 24 hodin před odletem a platí se jen případný rozdíl v ceně.
Do Kapského Města jsem přiletěl už za tmy. Bylo kolem osmé večer, a po Johannesburgu jsem nic neriskoval, vzal Uber a jel na hostel.
Kapské Město
Ubytoval jsem se v hostelu, který byl – jak je v jižní Africe časté – zároveň i barem a hospodou. V těchto místech se totiž společenský život odehrává často právě takto: pod jednou střechou se spí, jí, pije a mluví. Člověk jen otevře dveře a hned ví, že je ve světě, kde se večer netráví potichu.
Hostel stál v lepší části města, v dosahu úpatí Stolové hory (Table Mountain) – té ikonické, ploché hradby nad městem, kterou zná i ten, kdo o Kapském Městě nikdy nic nečetl. Vrchol leží zhruba ve výšce 1 084 metrů a hora je jedním ze symbolů celé země.
Byl jsem unavený, a tak jsem tentokrát nic nevymýšlel. Sprcha, postel a spánek.
Začátek společné cesty
Ráno jsem vyrazil za kamarády, kteří do Kapského Města přiletěli o den dřív. Byli to moji kamarádi, kolegové z katedry Geoinformatiky v Olomouci – lidé, se kterými jsem pár měsíců před Afrikou uzavřel bakalářské studium. Do Jižní Afriky letěli na konferenci a několik z nich si chtělo cestu po konferenci prodloužit: Namibie, Botswana a nakonec Zimbabwe. Měli jedno místo volné. Já měl zrovna čas, chuť a trochu štěstí – a tak jsem jel s nimi.
Vyrazil jsem pěšky do autopůjčovny přes centrum města. Bylo kolem sedmé ráno, už světlo, ale procházka to nebyla příjemná. V ulicích se pořád držely hloučky lidí, kteří nepůsobili úplně důvěryhodně, a člověk si uvědomí jednoduchou věc: v Jihoafrické republice není dobré chodit sám zbytečně a bez důvodu. Naštěstí se nic nestalo a já dorazil v pořádku.
Střelkový mys: nejjižnější bod Afriky a konec mapy
Potom jsme vyrazili autem na východ směrem k místu, které se často v hlavách lidí plete s Mysem Dobré naděje. Cíl byl ale jiný a fakticky důležitější: Střelkový mys (Cape Agulhas) – nejjižnější bod afrického kontinentu.
Cesta byla krásná. Silnice se místy vine v serpentinách, chvíli se drží pobřeží, chvíli uhýbá do vnitrozemí. Kapsko umí být zelené, otevřené a překvapivě „evropské“ – louky, pastviny, políčka, sem tam usedlosti, které člověku svou skromnou architekturou připomenou i domov. A pak zase skály, útesy a moře.
Na Agulhasu fouká. Pobřeží je zde pro námořníky historicky zrádné – mělčiny, proudy a počasí udělaly z této oblasti místo, kde skončila řada lodí. Není to jen legenda pro turisty; region je známý i množstvím ztroskotání.
A ještě jeden detail, který stojí za přesnost: Cape Agulhas je místem, kde se podle Mezinárodní hydrografické organizace bere jako hranice mezi Atlantským a Indickým oceánem. Lidé často mluví o „setkání oceánů“ u Cape Pointu, ale oficiální dělicí linie se klade právě sem, na poledník 20° v. d.
Velryby v dešti
Dále jsme pokračovali za pozorováním velryb. Počasí se ale zhoršilo. Vítr sílil, vlny narůstaly a naše původně domluvená plavba byla zrušena. Naštěstí nás převedli k jiné agentuře, která měla větší a stabilnější loď. I tak to nebyl žádný výlet po klidné hladině. Pršelo, dali nám pláštěnky a člověk měl chvílemi co dělat, aby si vůbec udržel rovnováhu.
Velryby jsme opravdu viděli, a místy docela zblízka. Je to zvláštní pocit. Takhle velké zvíře člověk zná z dokumentů, z knih, z obrázků. A najednou je před vámi, v moři, které se zvedá a padá. V tu chvíli je jedno, že je vám zima a že jste mokří. Zůstane jen klidný údiv, který se nedá dobře vysvětlit, dokud ho člověk nezažije.
K tomu jsme zahlédli i další mořský život. Po návratu do přístavu nás pohostili teplou polévkou, což byla v tom počasí ta nejlepší možná tečka. A potom už jsme se vrátili zpět do Kapského Města.
Stolová hora: cesta nahoru a město pod nohama
Další ráno jsem vyrazil brzy po svítání na túru na Stolovou horu. Většina návštěvníků volí lanovku a nahoře se projde po plošině, ale já jsem chtěl být chvíli sám a užít si fyzické aktivity a nerušených výhledů. Vybral jsem si trasu, která v mapách vypadala nejdobrodružněji – India Venster, která je proslulá tím, že je techničtější, místy exponovaná a nabízí nejlepší výhledy „po cestě“, ne až nahoře.
Přiznám se, že mě označení v mapě lehce znejistilo – ferrat typu „C“. Jenže realita byla střízlivější: pár úseků jednoduchého lezení, kde jsou potřeba ruce, jistý krok a klidná hlava, ale nic, co by se nedalo zvládnout, pokud člověk nespěchá a nepouští se do zbytečných zkratek. Tady jsem si několikrát vzpomněl na Tatry – na to, že i „turistická cesta“ může být místy spíš horské lezení než procházka.
A odměna přišla rychle. Kapské Město je položené tak, že se na něj dívá shora jako na mapu: město sevřené mezi horou a oceánem, přístav, záliv, a v dálce často i ostrov Robben Island.
Stolová hora má vrcholovou plošinu – jak název napovídá – a turisté se shlukují hlavně u horní stanice lanovky. Já jsem si ale došel i na vzdálenější část plošiny, stranou davu, kde je víc ticha a méně fotoaparátů.
Signal Hill a čtvrť Bo-Kaap
Z hory jsem sešel dolů jinou, klidnější cestou a pokračoval směrem na Signal Hill – nízký, plochý hřbet nad městem, vysoký kolem 350 metrů, odkud je výhled na záliv a přístav.
Na Signal Hill se mimo jiné často startuje paragliding – a je to zvláštní podívaná: lidé se odrážejí od země a najednou se vznášejí nad městem. Odtud jsem sešel do čtvrti Bo-Kaap. Je známá sytě barevnými domy, dlážděnými uličkami a také tím, že je historickým centrem tzv. cape-malajské kultury v Kapském Městě. Člověku to může připadat jako pohlednice, ale Bo-Kaap je zároveň čtvrť s historií.
Pak jsem pokračoval do centra, nakoukl do několika kostelů a nakonec došel na tržnici, kde jsem si pořídil čepici. Protože jsem podcenil jednoduchý fakt: srpen je v Jihoafrické republice zima. Jsme na jižní polokouli, a i když je to Afrika, Kapsko má oceán, vítr a počasí, které umí být syrové.
Mys Dobré naděje: místo, kde se rodila naděje
Odpoledne mě vyzvedli kolegové, kteří měli po konferenci, a vyrazili jsme autem na jih Kapského poloostrova k nejslavnějšímu místu široko daleko: Mys Dobré naděje (Cape of Good Hope) a Cape Point.
Mys jako takový poprvé pro Evropu obeplul portugalský mořeplavec Bartolomeu Dias v roce 1488. Původně mu dal jméno „Mys bouří“ a teprve portugalský král Jan II. ho přejmenoval na „Mys Dobré naděje“ – protože symbolizoval klidnější vody po dlouhé plavbě rozbouřeným oceánem a taky možnost najít námořní cestu do Indie a dál na Východ.
Útesy, vítr, rozbouřené moře a pocit, že člověk stojí na okraji mapy. Na Cape Pointu je i maják a pro ty, kdo nechtějí stoupat pěšky, existuje Flying Dutchman Funicular – lanová dráha, která vozí návštěvníky k vyhlídce u starého majáku.
Tučňáci: malé stvoření, které vyhraje nad safarim
Cestou zpátky jsme se zastavili na pláži Boulders Beach u Simon’s Town. Je to jedna z mála lokalit na světě, kde může člověk pozorovat africké tučňáky zblízka, v jejich přirozeném prostředí.
Pro mě to byl jeden z nejsilnějších zážitků z hleiska pozorování zvěře ve volné přírodě vůbec – a to říkám i s vědomím, že jsem později viděli safari a velká zvířata. Tady šlo o něco jiného: o bezprostřednost. Tučňáci se pohybovali pár metrů od nás, byli překvapivě klidní, jako by člověk byl jen další prvek pobřeží. A navíc – africký tučňák je druh, který je dnes ohrožený, a člověk si u toho uvědomí, že i roztomilost má někdy hořkou příchuť.
Večer s Čechy
Večer jsem se přidal na večeři k české skupině z geoinformatické konference – nebyli to jen lidé z Olomouce, ale i z dalších institucí z celé republiky. Bylo příjemné na chvíli slyšet, co koho do Kapského Města přivedlo.
A pak jsem udělal hloupost: po pár místních pivech jsem šel pěšky v noci asi půl hodiny napříč městem zpátky na ubytování. V Kapském Městě – podobně jako v Johannesburgu – se některé ulice večer mění. Na rozích postávají hloučky, člověk cítí pohledy a najednou ví, že tohle není ten typ města, kde máš po setmění dokazovat, že „se nebojíš“. Nic se nestalo, ale nepříjemný pocit zůstal. Aspoň jsem se ponaučil.
Východ slunce a Lion’s Head
Další den jsme vyrazili ještě před svítáním znovu na Signal Hill a dívali se, jak se město probouzí. A když už bylo světlo, pokračovali jsme na Lion’s Head – výrazný kuželovitý vrchol vedle Signal Hillu, vysoký přibližně 669 metrů, který je oblíbený právě kvůli kruhovým výhledům na město, záliv i Stolovou horu.
Po návratu jsem si ještě prošel část města, která mi chyběla – jihozápadní výběžek s přístavem a promenádou. V těchto místech už Kapské Město působí jinak: víc upraveně, bohatěji, jako by se svět na chvíli přiblížil Evropě. Člověk tu snadno skončí u pobřežní promenády, u přístavu a u stadionu v oblasti Green Point (dnes známého jako DHL Stadium, dříve Cape Town Stadium) – a jen se dívá, jak oceán dělá svou práci.
Pozdě večer jsem se vrátil na ubytování, sbalil věci a další ráno vyrazil na letiště. Čekala nás Namibie – severní soused Jihoafrické republiky – a úplně jiný druh Afriky.